Jak jsem se svezl s Michalem Matějovským

Jedno zářijové odpoledne jsem brouzdal po internetu a jako vždy jsem prohlížel stránky ceskeokruhy.cz. Objevil jsem tam zajímavou soutěž o svezení v závodním autě Seat Leon TDi s jezdcem Michalem Matějovským. Jízda v závodním autě, to byl hodně dlouhou dobu můj sen, tak jsem si řekl, že tohle prostě musím zkusit. Zkusil jsem to a vyšlo to. Měl jsem z toho obrovskou radost a už jsem se moc těšil. Na okruhu nás přivítala zima a první sněhové vločky. Rovnou jsme zamířili do boxu týmu Seat sport Slovakia, kde už na mě čekal nádherný Seat Leon. Představil jsem se s panem Matějovským starším a závodícím šéfem týmu Vladem Hybáčkem. Protože jsme tam byli dřív, tak jsme se domluvili, že se ještě půjdeme zahřát do restaurace a pak se vrátíme. Přišli jsme zpátky do boxu a ujal se mě Vlado. Dal mi nehořlavou kuklu a přilbu a řekl mi, co bych mohl očekávat od auta. Prý dokonce naměřili přetížení 1,9 G! Tak to už mi vážně začala stoupat nervozita. Michal mezitím vozil jiného šťastlivce, který si mohl vyzkoušet,jak se cítí závodní pilot. Po chvilce se vrátil zpátky do garáže a já už jsem se sápal do Seatu. „Nejdřív nohy,potom hlavu“, říkal Vlado. To se lehce řekne, pomyslel jsem si, ale nakonec jsem se celkem bez problému do auta poskládal. Během chvilky jsem byl připoutaný a už jsme vyjížděli z garáže. Podle mých představ měl následovat pomalý výjezd boxovou uličkou na trať. Pomalý? Vůbec ne! Michal na to šlápl, já jsem se zapasoval do sedačky a úplně jsem cítil, jak se nám protáčejí kola. Nestačil jsem se vzpamatovat a už jsme se blížili do první zatáčky. Lehké přibrždění na rovince, ale v zatáčce už zase na „plnej kotel“ a mě to čím dál víc táhne doleva, ale nakonec přichází konec zatáčky a akcelerace na rovince je obrovská. Přehoupneme se přes malý horizont a už se blíží známé „esíčko“ u tribuny A. Vždyť už jsme skoro v zatáčce! Brzdi, brzdi! To jsem si v duchu s vykulenýma očima říkal. Nakonec Michal trochu polechtal brzdu a já jsem poznal sílu pětibodových pásů. Levá, krátká rovinka a bez brzdění doprava na rovinku, která nás dovede na proslavený Stadion. Jsme na konci rovinky, ale Michal brzdí trochu dřív než jsem předpokládal, ale o to silněji. Teprve teď mi docvaklo, že to není sen a já jedu v závoďáku, ale nezmohl jsem se na nic víc,než na opětovné vykulení očí. Jsme ve velmi ostré pravé a opět přichází ta obrovská akcelerace. Po velmi krátké rovince přichází další pravá, do které letíme téměř naplno a hned zase doleva. Hlava mi lítá ze strany na stranu a já se cítím, jak v sedmém nebi. Brněnský okruh znám a vím, že přijde další z řady dlouhých „esíček“. Očekávám silné brzdění a pomalé točení zatáčky. Je to přesně naopak. Lehce přibrzdit a naplno prolítnout zatáčku. Sakra! Teď se určitě přetočíme! Kdepak! Michal s ledovým klidem a naprostou přesností vede Seat a ten drží, jak přibitý. Bez brzdění míříme do levé. Vjíždíme až na obrubník a autem se ozývají všelijaké vibrace. Teď mám chvíli na odpočinek, říkám si,protože jsme na dlouhé rovince. Michal a Seat jsou ale proti a ukazují mi,co je to opravdová rychlost. Přichází konec rovinky,co nejpozději a nejostřeji na brzdy. Pásy mě drží, co to jde a já si uvědomuji, že jsme šli poprvé pořádně na brzdy. To je teda síla! A hurá do kopce a do dalšího „esíčka“. První doleva a Michal to řeže krásně vnitřkem. Dokonce jsme byli až na vysokém obrubníku. Óóóó, teď jsme určitě museli jet chvilku po dvou kolech! Sleduji práci Michala s volantem a ten stále točí doleva a v ten správný okamžik začne točit doprava. A Seat trhá asfalt! Dokonalý průjezd zatáčkou, zařadit zpátky šestku a vydáváme se vstříc horizontu. Seat je atlet a sprintuje co to dá. Je to paráda. Jedeme do nebe. Najednou jsme na konci horizontu a vykoukne na nás zatáčka. Tělo chce dopředu,ale pásy jsou proti a tlačí mě zpátky do sedačky. Najednou pomůže akcelerace a já jsem zase naprosto pevně v sedačce. Poslední zatáčka doprava a už jsme v cílové rovince. Vlado říkal, že nebudu mít až tak velký zážitek s rychlosti, ale spíš z brzdění a akcelerace. Ale mě se zdá, že jedeme čím dál rychleji. Je to prostě masakr. Hlavou mi proběhne myšlenka, že jednou, ale budeme z té rychlosti muset brzdit. Než se naděju, tak jsme na konci cílové rovinky a brzdíme. Michal brzdí razantně a tvrdě. Jsem rád za ty pětibodové pásy. Druhé kolo bylo ještě rychlejší, brutálnější, šílenější a naprosto parádnější, než to první. Zajíždíme zpátky do garáže. Jediné na co se zmůžu je, že s rozstřesenýma nohama podám Michalovi ruku a poděkuju za perfektní zážitek. Vlado mě odepíná z pásů. Vystupování je opačné,než nastupování. Takže nejdřív hlava, potom nohy. Zvládám to v pohodě, sundávám přilbu a kuklu a jsem naprosto na větvi z toho,co jsem právě zažil. Všichni se mě vyptávají, jaké to bylo, ale já nejsem schopný slova. Jediné co stále opakuji je, že to bylo super,parádní a neskutečné. Byl to nejsilnější a nejpěknější zážitek mého života a zároveň splnění mého snu. Závěrem bych chtěl poděkovat týmům Československý Motorsport a Seat sport Slovakia a klukům z Českých okruhů,kteří tuhle soutěž zprostředkovali.

 Komentáře k článku