Motorsport a stavařina jsou úplně jiné a přitom stejné, říká Libor Milota. Kromě Audi ho pořád láká i Mercedes

Letošní sezonu v International GT Open považuje za svou nejlepší a chce ji alespoň ještě jednou zopakovat. Současně mu ale také chybí české tratě a pořád sní i o startu s milovaným Mercedesem. Automobilové závody a stavařina podle něj mají hodně společného. To vše prozradil pilot stáje ISR Libor Milota ve velkém rozhovoru.

Libore, v letošním ročníku International GT Open jsi spolu s Filipem Salaquardou dosáhl na celkové třetí místo v rámci třídy Pro-Am. Předpokládám proto, že letošní sezonu hodnotíš jako svou nejlepší v životě. Je to tak? 

Říct nejlepší v životě, to je silné slovo. Ale vlastně ano. Troufnu si říct, že to byla nejenom nejlepší a nejúspěšnější sezona, ale určitě také nejtěžší a nejnáročnější. Byla krásná, složitá, těžká a asi s nejlepším dosaženým výsledkem v životě. Takto se dá letošní sezona popsat. Samozřejmě si toho nesmírně vážím. Jsem za to rád a neměnil bych na tom nic. Byla to dřina, která přinesla ovoce a jsem za to šťastný.

Už jen při pohledu na výsledek je zřejmé, že ty, Filip a tým ISR jste byli sehranější než loni a spolupráce fungovala o poznání lépe. Potvrzuješ to?

Určitě ano. Sehranější jsme byli, ale myslím si, že když nastoupíš do takového šampionátu, tak se k těmto výsledkům zkrátka musíš propracovat postupně. Jinak to nejde. Koneckonců, důkazem jsou další posádky, které tam s námi tento rok startovaly. Ani jedna z nich nebyla vůbec špatná nebo pomalá – Petr Fulín je určitě rychlý závodník. A podívej, jak si tam ve startovním poli lámali zuby.

Potřebuje to čas, potřebuješ sbírat zkušenosti ve startovním poli, proti kterému závodíš a nemyslím si, že tu dobu jde nějak zásadně zkrátit. Může se povést jeden závod, ale dlouhodobě to tak určitě nefunguje. Určitě jsme byli všichni sehraní mnohem lépe než loni, všechno nám fungovalo lépe než loni a všichni jsme byli lépe připraveni. Výsledek už známe. Rozhodně je za tím kus práce. Bez té to podle mě nejde a neplatí to jenom pro motorsport.

Vzhledem k dosaženým výsledkům je zjevné, že i ty osobně jsi za dva roky u ISR dosáhl významného pokroku, což sám neskrýváš. Jak bys tedy porovnal Libora Milotu z roku 2023, který debutoval v International GT Open s Mercedesem, a letošní verzi Libora Miloty?

Ten progres musel nastat. Bez toho by to nešlo. Dříve jsem byl daleko méně trpělivý, rozhodně jsem daleko méně kalkuloval a daleko méně jsem dokázal bránit svou pozici. Za volantem jsem všechno dělal mnohem zbrkleji. Dnes si myslím, že za volantem odvedu daleko více práce. Myslím si, že dokážu s autem daleko lépe pracovat a tak všeobecně. Cit pro závodní gétéčko musí logicky narůstat.

Především, a to je podle mě důležité, si dokážu počkat na příležitost. Vím, kdy je potřeba jet rychle, kdy je naopak potřeba šetřit gumy, kdy je potřeba netlačit nebo nespěchat a kdy je potřeba předjet. To jsou zkušenosti, které se dokážeš naučit jenom v nabitém startovním poli. To nejde nikde vypozorovat nebo nasimulovat. To je potřeba odzávodit. To je ten rozdíl, který bych popsal. Základní rozdíl je ta trpělivost.

Předpokládám, že velkou roli hrál v tomto pokroku i Filip Salaquarda? Na GT scéně je to zkušený jezdec. V minulosti závodil dokonce i v monopostech.

Filip je rozhodně zkušený a určitě má celoživotní závodní historii. To prostě a jednoduše nejde dohnat. Filip je skvělý týmový kolega a jsem za něj skutečně rád. Už mnohokrát jsem říkal, že si umím představit, že to takto jinde vůbec nefunguje a Filipa si nesmírně vážím pro to, jaký je a jak se mi snaží pomáhat. To hraje velkou roli pro to, abychom jako posádka mohli vyhrávat závody. Je to hrozně důležité a ta Filipova role je v celém příběhu nesmírně významná a důležitá.

Dá se říct, že kořeny vaší spolupráce s Filipem sahají až do roku 2023. Tehdy jste proti sobě závodili v GT Cup Series a Filip měl pravidelně navrch. Řekl bych ale, že nebýt toho, tak by se tato spolupráce možná nezrodila. Je to tak?

Určitě to tak je. My se do té doby v podstatě neznali. Jednou jsem mu ale byl fandit na závodech. To bylo v roce 2018. V Mostě se jelo ADAC GT Masters. Tam jsem se zamiloval do gétéček. Tenkrát jsem se chtěl podívat na GT4, jak jedou. To mě moc nenadchlo, ale to, co se dělo po nich, byl hodinový závod GT3. To mi úplně vyrazilo dech. Tam jsem se zamiloval do GT3. Viděl jsem tam závodit i Filipa a od té doby jsem ho registroval. Občas jsem někde narazil na nějakou zprávu o tom, jak se mu daří.

Potom jsme spolu byli v jednom startovním poli na ESETu (tehdejší název GT Cup Series – pozn. red.). Díky tomu jsme se seznámili více a tam se narodila myšlenka spolupráce. Kdybychom tam spolu tenkrát nezávodili, tak by se to určitě nestalo. Filip mě v ESETu dokázal pravidelně porážet. Rozhodně v tom hrály velkou roli jeho zkušenosti, stejně tak profesionalita celého týmu a příprava auta. Byl to ale první krok k tomu, abychom spolu jednou závodili jako jedna posádka. Dnes jsem za to rád. Věřím, že i Filip a ISR z toho mají dobrý pocit a radost.

Letos se vám dokonce podařilo i jeden závod vyhrát. Stalo se to na Hockenheimringu při nedělním deštivém závodě. Je právě toto pro tebe nejlepší moment z letošní sezony? 

Určitě ano. Nejlepší závod, který jsem asi kdy jel. Byl to skutečně výjimečný závod. Kdybych měl zmínit jeden jediný, byl by to on. Dojížděl jsem tam do cíle a dojeli jsme jako první ve třídě Pro-Am. Bylo to skvělé a na tento závod já asi nikdy nezapomenu. Byl to závod, kdy jsem měl mezi fanoušky svou rodinu, bylo tam hodně lidí, co nám přijelo fandit. Závod nebyl vůbec jednoduchý a nám se povedl nejlépe ze všech. Moc rád na to vzpomínám. Je to zatím jediný závod, který jsme s Filipem vyhráli a já bych si přál, aby se nám ještě něco takového podařilo.

A který závod byl pro tebe letos naopak nejtěžší?

To je také jednoduché. Byly to dva závody. Těžký pro mě byl Paul Ricard, kde jsem tento rok měl nehodu. Nebyla nijak velká, ale závod jsme nedokončili. Bylo to rozhodně těžké. Všechno bylo správně, auto bylo rychlé, jenom jsem byl všude tak nějak o trochu později. Když už jsem si uvědomil, že není na co čekat a je třeba jít dopředu, tak jsem dostal ránu v takovém nesmyslném místě. Jezdec, který jel za mnou, nevím co čekal. Tam jsem měl smůlu a bylo to špatné.

Potom mě trochu bolela i Monza. Tam jsme sice nedojeli úplně špatně, ale měli jsme skvělé výsledky v tréninku i kvalifikaci. Měli jsme ohromné tempo a ta kvalifikace byla asi nejlepší, co jsme kdy zajeli. V závodě jsme pak ale úplně neměli výkon. Ten závod se nevyvíjel tak, jak jsme očekávali. Takže hlava dostala zabrat. Je to vždy bolavé. Nevíš, co přesně se děje a pořád hledáš všude možně chyby. To bylo těžké.

Tým ISR letos nasadil do vybraných podniků i druhý vůz, ve kterém se střídali Christian a Jirko Malchárkovi. Jak moc vám během těchto víkendů pomohla data z druhého auta?

V podstatě to je tak, že si snažíme pomáhat navzájem. Je rozhodně dobré, když je tam druhá posádka. Není to ani tak o datech, ale dá se díky ní vyzkoušet například nějaká strategie, nastavení nebo můžeme sdílet zkušenosti. To nám pomáhá. Že bychom si ale z druhého auta vzali něco, co by nám pomohlo s rychlostí, to se úplně říct nedá. Je potřeba si pro tu rychlost dojít. Jirko a Christian nebyli posádkou, která by byla rychlostně před námi. Takže jsme u nich nemohli najít to, co ztrácíme.

Mít v poli dvě posádky je určitě příjemné. Usnadňuje nám to testování a volné tréninky a díky tomu dokážeme lépe trefit nastavení. Na druhou stranu to není nic, co by mělo být klíčové pro to, abychom byli schopni dosahovat výsledků.

Nebylo to ale jenom o Malchárkových. Vybraných podniků International GT Open se totiž letos zúčastnil ještě jeden český tým. Byla to stáj Petra Fulína, kde kromě něj samotného startoval i Jiří Navrátil. Jak to tedy bylo, když se v poli objevily dva české týmy? Panovala spíš rivalita nebo jste si naopak pomáhali?

Všichni samozřejmě chceme jezdit co nejvíc vpředu a nezáleží na tom, jestli je to tým z Česka nebo odjinud. Všichni jsme závodníci a chceme závodit. Rozhodně to ale nebyla rivalita. Co jsem mohl, tak jsem se snažil klukům pomoci a myslím si, že oni nám. Byli nesmírně přátelští a snažili se s námi sdílet všechny informace, které během víkendu nasáli. Myslím si, že to bylo vzájemně fér.

Jako rivalitu to určitě nevidím. Jsem moc rád, že kluci přijeli a byl jsem rád, že jsme tam měli někoho, kdo k nám byl trochu blíže a nebyl to jenom další soupeř. Byl jsem za to rád a rád je znovu uvidím ve startovním poli, ať už Petrův tým nebo kluky Malchárky. Baví mě to.

Teď pojďme trochu jinam. Rozebrali jsme tu tvé závodnické úspěchy. Kromě motorsportu se ale věnuješ i stavařině. Pověz nám tedy něco i o tom. Začnu první otázkou. Kdybys měl jmenovat jednu stavbu své firmy, na kterou jsi nejvíce hrdý, která by to byla?

Stavbu asi jmenovat nebudu. Mám to tak, že jsem hrdý na Termil jako na celou stavební firmu. Projektujeme, stavíme vlastní projekty, školy, školky, pečovatelské domy, hotely nebo průmyslové areály. Máme poměrně široký záběr a jestli jsem na něco hrdý, tak na ten celek. Na lidi, které zaměstnávám a na firmu jako takovou. Troufnu si říct, že se snažíme dělat dobré věci. Snažíme se šťastně zapsat do stavařské historie a snažíme se v našem regionu, potažmo národním záběru, který obhospodařujeme, zanechat dobrou stopu. Na to jsem hrdý.

Jmenovat jenom jednu stavbu by nebylo fér. Každá stavba má svůj příběh a je něčím výjimečná. Musím říct, že každou stavbu dokážu odžít jako originál. Dokázal bych vyzdvihnout malé a zdánlivě jednoduché stavby, které se nakonec ukázaly jako poměrně složité. Je potřeba vyzdvihnout i všechny chlapy, kteří to se mnou všechno realizovali. Jsou tu i stavby, které se účastnily různých soutěží a uspěly, ale to se dá od takových významných staveb očekávat. Já to ale takto nerozlišuji.

U každé stavby, kterou ve firmě začneme, je pro mě důležité, abychom ji dobře zakončili. Je mi více méně jedno, jestli ten projekt bude vidět nebo ne a jestli s sebou nese nějaký punc výjimečnosti. V první řadě chci, aby to dobře dopadlo. Chci, aby člověk, který si u nás práci objednává a vkládá do nás důvěru, toho nikdy nelitoval. Chci, aby ta stopa a vzpomínka na nás byla vždy pozitivní. Musím říct, že se nám to docela daří.

Dnes dělám stavařinu už přes 20 let a nemám zákazníka, se kterým bych si nepodal ruku a nezasmál se. Už vůbec nemám zákazníka, se kterým bych někdy byl u soudu. Na to o jak velký a komplikovaný průmysl jde, tak jsem na to pyšný. Jsem za to nesmírně rád.

Jak jsi zmínil, tvá firma získala i několik ocenění za různé stavby. Jaký je pro tebe rozdíl v tom, když uspěješ v takové soutěži a když v automobilovém závodě? Je to v něčem jiné?

Upřímně v tom žádný rozdíl necítím. Já to mám tak, že rád věci dotahuji do konce. Baví mě, když to naplní to očekávání. Jako bonus v tom je mé vlastní uspokojení, které mě těší. V hlavě to ale mám dost podobně. Když slíbím, že dodám, tak jdu a dodám. Když slíbím, že udělám vše pro to, abych byl na jaře na startovním roštu připraven, tak budu i kdybych měl u toho vydechnout. Dokud na to je dech, vůle a jsme všichni zdraví, tak vím, že nikdy nepolevím.

Udělám 110, možná radši 120 % toho, co jsem slíbil. Mám to tak rád, občas to očekávám i od lidí kolem sebe. Ne vždy se to potká s pochopením, ale já prostě mám pocit, že by to tak mělo fungovat. Když nemůžu nebo nechci, tak neslibuji a nedělám. Říkat ne je také umění. I to je korektní a slušná cesta a i pro to je potřeba mít pochopení u lidí kolem sebe. Auta i stavařina mě baví a obojí mi dokáže udělat velkou radost.

Je to asi těžké, ale řekl bys, že mají motorsport a stavařina něco společného?

Skoro bych řekl, že vlastně vůbec nic a zároveň úplně všechno. Záleží, jak se na to podíváš. Pro obě disciplíny rozhodně potřebuješ smysl pro detail, rozhodně je potřeba mít tah na bránu, rozhodně je potřeba se umět hecnout a zabrat a myslet na to, že vše má nějaké řešení i ve chvíli, kdy už máš pocit, že nemá. To motorsport a stavařina rozhodně sdílejí.

Každá ta disciplína je ale úplně jiná. Ve stavebnictví potřebuješ ohromný tým lidí k tomu, aby se stavby dařilo realizovat. Potřebuješ spoustu času strávit v klidu přemýšlením o tom, kudy vede ta správná cesta. V motorsportu mi to přijde přímočařejší. Tam ten tým nepotřebuješ tak veliký. Přemýšlení je samozřejmě také důležité, ale ne až tak. Je potřeba najít tu správnou rutinu a odhodlat se k tréninkům. Nepřijde mi to možná tak složité jako stavařina, ale společných faktorů stejného charakteru k tomu potřebuješ dost, byť obě věci jsou úplně jiné.

Dobře, nyní zpět k motorsportu. Letos jsi už druhým rokem závodil s vozem Audi. Předtím byl ale dlouho tvou srdeční záležitostí Mercedes. Chtěl bych se tě proto zeptat, co se s tímto autem stalo?

Mercedes je připraven do závodů a čeká na to, až přijde jeho příležitost. Provozovat závodní auto není jenom otázka toho, že někdo chce. Kdyby se ale sešly okolnosti správně, tak jsem přesvědčen, že Mercedes, se kterým jsem jezdil v ESETu, se vytáhne na závodní trať a věřím, že by ještě dokázal nadělat hodně muziky. Mercedes pro mě je pořád srdeční záležitost a budu hrozně rád, když se mi ho podaří postavit do nějakého startovního pole. To tak rozhodně je a určitě se to nezměnilo.

Tvůj přestup do International GT Open je sice z pohledu kariéry logickým krokem, mimo jiné ale znamenal to, že už jsi dva roky neměl šanci závodit před domácími fanoušky. Nechybí ti proto atmosféra domácích okruhů jako Most nebo Brno?

Tak rozhodně chybí. Čeští fanoušci jsou ale zlatí. Sledují nás a mohli jsme je letos přivítat na našich závodech různě po světě. Musím říct, že mi to udělalo velkou radost. Fanoušci, kteří to sledují a mají nás rádi, dokážou nastoupit do letadel a s vlajkami přiletí na okruh, byť jenom na ten dvojzávod a na krátkou dobu. V pondělí totiž musí znovu do práce.

Pokud jde o domácí atmosféru v Mostě nebo v Brně, tak ta mi rozhodně chybí. Věřím, že přijde ten správný čas, kdy si tam ještě zazávodím. Upřímně se na to dost těším.

Můj další dotaz souvisí se dvěma přechozími (smích – pozn. red.). Umíš si představit třeba i scénář, že bys příští rok mimo svůj hlavní program například vytáhl Mercedes z garáže a zazávodil si s ním třeba při GT Cup Series v Mostě nebo Brně?

Umím si to představit (směje se – pozn. red.). Občas o tom sním, ale není to všechno jednoduché dát dohromady. Vytáhnout Mercedes z garáže by bylo dobré, ale přece jen to tak nefunguje. GT3 je ale připravená závodit. Čekám na nějakou příležitost, která bude dávat smysl a nebudu to muset úplně lámat přes koleno. Kdyby to dávalo smysl, uměl bych si to představit. Nikdy neříkej nikdy. Uvidíme, jak bude příští sezona vypadat. Třeba to je blíže, než si všichni myslíme.

A jaké jsou tedy tvé možnosti a cíle pro sezonu 2026? Zatím jsi o tom nechtěl příliš mluvit, ale můžeš něco alespoň nastínit? Existují i jiné varianty než International GT Open a ISR?

Ještě pořád o tom nechci příliš mluvit (směje se – pozn. red.). Nerad bych tím někoho poškodil a otevíral nebo zavíral dveře někam, kam teď ještě úplně nedohlédnu. Stále jednáme s týmem ISR o tom, že by bylo skvělé udělat ještě jednu sezonu, která by třeba mohla být ještě lepší než letos. To je pro mě priorita číslo jedna. Zároveň platí, že těch variant je skutečně více. Je ve hře i to, že bych mohl jet s jiným týmem, který není český. Je tu ale i ta varianta, kterou jsi zmiňoval – že bych jel národní závody třeba s Mercedesem.

Varianta je ale i to, že bych více trénoval a méně závodil. Myslím si, že pro jednu sezonu by se nic nestalo. Pracuje se na všech variantách a mám rád, když si člověk může vybrat. Jsem rád, když to není svázané jen jedním řešením, na které se upneš a pak se ti najednou zbortí všechno, když to nedopadne. Všechny varianty, o kterých jsem mluvil, jsou ve hře. Uvidíme, která se bude jevit jako ta nejlepší. Můžu ti ale slíbit, že až to bude upečené, tak se s tím hrozně rád pochlubím.

Skvěle. Uzavřeme náš rozhovor otázkou, která se kouká do trochu dlouhodobější budoucnosti než jenom na příští rok. International GT Open patří k nejlepším obsazeným GT šampionátům na světě, startovní pole pravidelně přesahuje 30 aut. Za úplný vrchol GT3 závodění jsou ale považovány GT World Challenge Europe nebo DTM, když nepočítáme kategorii LMGT3 ve WEC. Umíš si sám sebe v budoucnu představit třeba i v těchto šampionátech? 

Díky za důvěru, to zní hrozně ambiciózně (směje se – pozn. red.). Představit si sám sebe v těchto závodech asi i umím, ale zatím je to všechno hrozně daleko. Tak daleko zatím nekoukám. Mluvit teď o DTM nebo GT World Challenge Europe ještě nedává smysl.

Co mi dává smysl, je pokračovat v tom, co dělám, abych se ujistil, že má výkonnost ještě bude růst. Dokud poroste, do té doby to dává smysl. Kdyby růst přestala a já se začal motat v bludném kruhu, tak je potřeba z mého pohledu ubrat, začít si to více užívat a soustředit se více na zážitky než na výkon. Baví mě hnát se za výkonností, dělá mi to radost, ale je to dřina. Dokud budu schopen zrychlovat a ta výkonnost půjde nahoru, tak mi dává smysl se tomu věnovat na této úrovni.

Kde se to zastaví, to nevím. Rozhodně se to zastaví. Možná ještě bude chvíli trvat, než ten strop najdu a možná to také bude velice brzy. Nikdy neříkej nikdy. Já bych si teď přál napsat ještě jednu sezonu, která by byla tak úspěšná jako ta letošní. To mám teď v hlavě. Až bude konec sezony 2026, tak budu přemýšlet dál. Přál bych si, abych vnitřně věděl, že nezpomaluji a že ten příběh pořád někam vede. Dokud povede, tam mám hromadu energie to dělat. Až zjistím, že ne, tak začnu hledat zážitky a budu o tom přemýšlet trochu jinak.

Foto: International GT Open, GT Cup Series