ROZHOVOR: Motokáry dětem dají nejen sportovní průpravu, říká manažerka akademie Parolin Racing

Motokárový sport není libůstka pro milionáře ani věc, do které musíte od prvního dne investovat desítky tisíc. Prestižní tým Parolin Racing boří zažité mýty o motokárách a svou kartingovou akademií dokazuje, že motokáry se dají dělat jako jakýkoliv jiný sport. Cílem není nutně vychovávat malé Hamiltony, říká marketingová manažerka akademie Markéta Šmůlová.

Modelová situace: jsem rodič, mám sedmiletého kluka a on by chtěl začít dělat motorsport. Jaké mám možnosti?

Pokud nechcete hned kupovat vybavení a riskovat, že to prcka nebude bavit, tak jsou možnosti v zásadě dvě. Jít to zkusit do půjčovny, nebo se obrátit třeba na nás. Je to úplně běžný začátek. My dítěti půjčíme kombinézu, helmu, samozřejmě motokáru. Vyzkouší si to, sveze se. A na to rozhodnutí, jestli ho to baví a má smysl investovat do vlastního vybavení, je čas.

Jak vypadá první jízda? To prostě posadíte dítě do motokáry a necháte ho jet?

Funguje to tak, že dítěti vysvětlíme základy ovládání – zatáčení, přidávání plynu, brzdění a necháme ho to vyzkoušet někde v bezpečném prostoru, kde dítě nemůže nikam odjet. Je možnost dát si ho na začátek i na popruh a běhat s ním. Děti k tomu ale přistupují opatrně, spousta z nich třeba i uteče, když motokáru nastartujete, je to pro ně šok. Ale to neznamená, že až přijdou podruhé, utečou znovu.

V kolika letech je ideální s motokárovým sportem začít?

Podobně jako s jinými sporty – na začátku školní docházky, kolem sedmi let. U mladších to moc nemá smysl, příliš nevědí, co dělat. Ale máme zkušenosti i se čtyřletými dětmi.

A naopak starší děti?

Zase platí to, co u většiny ostatních sportů. Začít se dá kdykoliv, ale samozřejmě pak klesá šance, že by se tomu dítě mohlo věnovat vrcholově. Jsou takoví závodníci, ale jsou to spíš výjimky. Dítě si už od mala pěstuje návyky, naučí se vnímat chování podvozku, dostávají cit pro auto do těla. Z našeho pohledu je ta šance na úspěch bez motokárové průpravy hrozně malá. Kromě samotné výkonnosti je to i o jiných faktorech – pokud máte za sebou motokáry, nezačínáte od nuly, máte kontakty, máte třeba i sponzory. To je hrozně důležité.

Každopádně pokud moje dítě – nebo já jako rodič – tu ambici jezdit „velké závody“ nemáme…

… tak lze samozřejmě začít kdykoliv. Máme u nás i kluka, který začal v patnácti a je dobrý, zazávodí si, bývá na bedně.

Je to celosvětový trend ve výchově jezdců pro motorsport?

Jednoznačně. Když se podíváte na nejlepší piloty F1, v motokárách začínali všichni. A taky se k nim rádi vracejí, je to pro ně zábava a relax.

Jak vypadá typické dítě – nebo rodič – které chce začít závodit na motokárách?

Obecně spousta těch rodičů má nějaký vztah k motorsportu, sledují ho, žijí tím. Vyrůstá jim dítě a když přemýšlejí, jaký sport by přicházel v úvahu, napadne je tohle. Ale není to tak vždy a není to žádná podmínka. S motokárami mohou začít děti, které k motorismu žádný vztah nemají. A to je i naším cílem – přiblížit ten sport širšímu okruhu rodičů a dětí.

Logicky se nabízí i otázka, jak je ten sport náročný finančně.

Nebudu tvrdit, že je levný, ale ani to není žádný sport pro děti multimilionářů. Pokud si představíme nějaký ideální start, tak dítě objede třeba 5-6 závodů za rok, což není nic extrémního. Do začátku není potřeba nakupovat vybavení, motokáru. Všechno jsme schopní začínajícím závodníkům půjčit. A oni se mohou po pár závodech rozhodnout, co dál. Nikoho nenutíme odjet třeba celý mistrák, je to opravdu jen o těch dětech a rodičích.

V konkrétních částkách se budeme bavit řádově o vyšších desítkách tisíc za sezonu, ale to je dnes běžné i u spousty jiných sportů. A pokud to opravdu chcete dělat na vrcholové úrovni s cílem vychovat špičkového závodníka, tak to náročnější je. Je potřeba se věnovat přípravě komplexně, dítě by mělo být ideálně dvakrát až třikrát týdně v káře.

Parolin Racing sídlí v Plzni. Zaměřujete se jen na děti z okolí, nebo u vás můžu jezdit, i když jsem třeba z Brna?

Máme děti z celé České republiky, extrémní případ je třeba jeden kluk, který za námi jezdí z Ostravy. Táta ho posadí na vlak, my ho vyzvedneme v Chebu na nádraží, odjezdí si a pak ho zase hodíme zpátky a pošleme do Ostravy. Snažíme se v tomto rodičům vycházet vstříc, dokážeme dítě vyzvednout a po tréninku zase vrátit. A i toto patří tak trochu k průpravě, kterou motokárami dítě získává. Učí se být samostatné, získává zkušenosti. To ho posouvá i v samotném sportu.

Existuje i nějaká „suchá“ příprava?

Tam za nás musí zaskočit rodiče. Samozřejmě od nás dostávají nějaké instrukce – důležitý je aerobní trénink, svalová cvičení odpovídající věku dítěte, jízda na kole, plavání. Důležité je posilovat krk. Jinak si tělo zvyká na zátěž přímo na trati. Ale samozřejmě to není tak, že by naše děti přijely ze závodů a nic nedělaly.

Poznáte na první pohled talent?

Nemyslím, že to jde. Každé dítě se jinak rychle vyvíjí, každému jinak dlouho trvá, než se do toho dostane. Někdo je třeba rychlý, ale rok mu trvá, než se přestane bát předjíždět. Po roce, dvou už rozdíly po jezdecké stránce vidíme. To stejné ale platí ohledně schopnosti myšlení. Nejlíp jsou na tom kluci, kteří jezdí v Itálii, třeba i jen několik závodů za rok. Jsou mezi nejlepšími a s těmi se musí naučit soupeřit, dokážou být trpěliví, čekat, sledovat situaci před sebou. A další nezbytná vlastnost je pracovitost, ochota se rozvíjet. Vůlí a pílí se dá udělat opravdu hodně.

A co rozdíl mezi kluky a holkami?

Holky jsou vývojově napřed, to je u dětí i v tomto sportu vidět. Hlavně z pohledu vnímavosti, schopnosti poslouchat, co říkáme, vzít si to k srdci a na trati to naplnit. A je to vidět i na závodech, ostatně titul v kategorii Mini60 letos vyhrála holka. Pak se to láme samozřejmě v pozdějším věku, kolem patnácti, kdy děti obecně začínají mít jiné koníčky. Ale v tom dětském věku je to pro ně plnohodnotný sport stejně jako pro kluky.

Když zmiňujete těch patnáct let – v tom věku se musí rodiče i dítě rozhodovat, kudy dál. Jaké jsou možnosti přejít na auta? A dokážete s tím i vy pomoci?

Je několik cest do formulových kategorií a my samozřejmě máme kontakty a dokážeme i poradit. Minimálně v tom, jestli je nabídka, kterou rodič od nějakého týmu dostal, smysluplná. Parolin takový tým zatím nemá, ale možnosti jsou a není to do budoucna vyloučené.

Jde tedy z Česka vychovat opravdu špičkového automobilového závodníka?

Jde, ale určitě je potřeba se porovnávat s těmi nejlepšími, to znamená jezdit do Itálie, trénovat i závodit. Ta poslední kategorie před přestupem je OK. Ještě se tam neřadí, ale je to už první krok k tomu přestupu. Ještě je teoreticky třída KZ, kde už se musí i řadit, což přestup do formule ulehčí. Tady už se ale na světové úrovni bavíme o obrovských nákladech, které se finančně budou blížit těm formulím. A roli už tady hraje i „politika“ – národnost dítěte, konexe, schopnost dovést sponzory. Tyto šampionáty už sledují a podporují i týmy F1 a třeba Toto Wolff (ředitel projektu Mercedes F1 – pozn. red.) se nedávno dal slyšet, že by měla existovat nějaká regulace.

Vraťme se zpět na začátek: co když jsem rodič, který si teď přečetl tento rozhovor a řekl si, že by to rád se svým dítětem zkusil?

Stačí se nám ozvat přes některý z kontaktů na našem webu parolinracing.cz. Všechno probereme a domluvíme se, kdy a jak si všechno vyzkoušet. Těšíme se na nové talenty!